ARTEPS

Hranice mezi těmito třemi druhy psychologické podpory se někdy stírá, případně se proměňují nebo doplňují v čase. Některé z odlišností mohou být v českém prostředí spíše formální, přesto existují zásadní rozdíly, které je vhodné brát na zřetel.
Poradenství, resp. psychologické poradenství, si klade za cíl překonání konkrétních aktuálních potíží za pomoci obecných rad, zkušeností dalších lidí s podobnými problémy a doporučeními odborníků. Typickým příkladem může být manželské či rodinné poradenství s cílem kupř. změnit výchovný přístup k dítěti, změnit pravidla manželského soužití. Poradenství si tedy v obecnosti neklade za cíl porozumět ani změnit podstatu problému samotného.
Koučinkneboli koučováníje způsob doprovázení vyškoleným odborníkem, který klienta jako průvodce (kouč) vede (např. pomocí osobní zpětné vazby, prakticky orientovaného tréninku či individuálního poradenství) k využití vlastních schopností a zkušeností k osobnímu či profesnímu růstu. I když koučování může mít někdy podobný efekt jako psychoterapie, není ho dosaženo aplikací psychologických a psychoterapeutických teorií, ale díky vlastní cestě, kterou si klient k výsledku najde.
Psychoterapieoznačuje zjednodušeně léčbu psychologickými prostředky. Vede k hlubšímu porozumění a úpravě obtíží, nejčastěji neurotického (úzkostná problematika) nebo psychosomatického charakteru. Může také sloužit k osobnostnímu růstu či změně konkrétních osobnostních rysů. K poskytování psychoterapie je, jak bylo naznačeno, v zásadě oprávněn pouze vysokoškolsky vzdělaný odborník s odpovídajícím psychoterapeutickým výcvikem, erudicí a odpovídajícím supervizním zázemím.

Základní podmínkou dokončení většiny psychoterapeutických výcvikových programů bylo vysokoškolské vzdělání jakéhokoliv směru. I tento fakt může naznačovat již tak zřejmý obecný předpoklad, že osoba, a tedy také forma terepeutické práce toho konkrétního psychoterapeuta může být velmi specifická. Dalším určujícím faktorem obsahu a způsobu práce terapeuta je pak samotná terapeutická škola, v rámci které (či často kterých) terapeut pracuje.
Ve stručnosti nelze dát jasnou odpověď na otázku, který psychoterapeutický přístup „bude vhodný právě pro mne“. V době medicíny založené na důkazech má obecně nejvíce podkladů účinnosti KBT – kognitivně behaviorální terapie. Je to však mj. díky dobře strukturované formě tohoto psychoterapeutického směru, a tím také snazší možnosti studování jeho efektivity.

Obecně je základním pravidlem, že každá terapeutická práce začíná budováním kontraktu, tedy cíle psychoterapeutické práce. V úvodu budeme mimo jiné věnovat pohledu zpět na historii i současnost klienta/ky a jeho/jejího problému. Tato úvodní fáze může zcela legitimně skončit ukončením práce, ať již z rozhodnutí terapeuta, nebo klienta/ky samotného/é. V ideálním případě pak uzavřením kontraktu vč. podmínek psychoterapie. Máte-li tak nejistotu, který terapeut (terapeutický směr) je pro Vás vhodný, můžete část obav odhodit za sebe. K vyjasnění si této otázky pro Vás bude kterýkoliv terapeut a začátek společné práce.

Byla-li Vám po domluvě s lékařem doporučena pro léčbu Vašich obtíží medikace, je potřeba v užívání léků pokračovat a variantu jejich úprav, případně vysazení vždy s daným lékařem konzultovat. Obecně se v mnoha případech psychoterapie a farmakoterapie (užívání většiny léků) doplňuje, zvlášť v úvodu terapeutické práce. Na druhou stranu lze říci, že psychoterapie může být v méně závažných případech či v průběhu času k farmakoterapii skutečně alternativou.

Ve skutečnosti není, jak to tak bývá, žádná psychoterapie zdarma, alespoň mluvíme-li o odměně terapeuta. V praxi dnes existují 3 možnosti, jakým způsobem za služby psychoterapeutovi platíte. První cestou je tzv. psychoterapie „na pojišťovnu“, tedy situace, kdy má psychoterapeut uzavřenu smlouvu s Vaší zdravotní pojišťovnou, která si zároveň může klást mnoho podmínek (vč. např. frekvence či celkový počet sezení). Vám poskytovanou péči pak psychoterapeut vykáže Vaší pojišťovně a Vy za ni „platíte“ odvodem zdravotního pojištění nejčastěji ze svých příjmů.
Druhou variantou je platba v hotovosti, kterou dle pokynů Vaší pojišťovny můžete často zpětně za psychoterapii u konkrétních, pojišťovnou (opět dle specifických podmínek) vyjmenovaných, terapeutů, vyžádat k proplacení. I zde platí mnohé restrikce, např. ve smyslu celkového počtu sezení apod.
Třetí možností jsou Vaše „volné ruce“ ve výběru terapeuta i způsobu práce, kde si za poskytovanou péči platíte v plné míře sami. Jde o určitou formu investice do svého zdraví. Z mé zkušenosti je to také jistá forma motivace k samotné terapeutické práci. Klienti platící si sami za svou léčbu jsou mnohem aktivnější, dochází na drtivou většinu sjednaných schůzek apod. Pro tyto důvody v tuto chvíli sezení hrazená jakoukoliv formou spoluúčastí na zdravotním pojištění neposkytuji. Na druhou stranu není mým cílem na společné práci se svými klienty „rýžovat peníze“. Náklady na psychoterapii udržuji na nejnižší možné hladině, která ovšem zároveň musí pokrýt, krom mého času, také další nezbytné výdaje jako je pronájem terapeutovny, supervize Vašeho případu apod.

Ani na tuto otázku není jednoduchá a jednoznačná odpověď. Jsou terapeutické směry, které prosazují krátkou psychoterapii. Délku psychoterapie může taky ovlivnit její dosažitelnost – např. limit úhrady pojišťovnou při platbě ze zdravotního pojištění. Obecně pochopitelně záleží především na charakteru „problému“, se kterým do psychoterapie přicházíte, intenzitě a frekvenci sezení či jiných vnějších vlivech. Jsou tak terapie (či terapeutické přístupy), které počítají s trváním práce v horizontu v řádu týdnů a jiné které předpokládají dokonce letitou spolupráci. Samotná délka sezení je také variabilní, obvykle trvá setkání přibližně 1 hodinu, dle ujednání s konkrétním terapeutem.

Mnoho terapeutů nabízí své služby on-line. Možnost on-line setkání je pro mne výjimečnou variantou u klientů v dlouhodobé terapeutické práci se mnou (např. v případě potřeby setkání v nemoci, cestě do zahraničí apod.). Nevýhody a limitace virtuálních setkání dle mého převyšují jejich pozitiva a v rámci „kompletní on-line terapie“, kdy mj. nemohu ručit za kvalitu poskytované péče.

Individuální práci s dětmi mladšími 15let vnímám za sebe jako primárně neindikovanou (mimo výjimčných případů, kde z opodstatněného důvodu nejsou k terapeutické práci k dispozici rodiče). Důvod jsem právě nastínil. Jako rodinný terapeut nemohu nezdůrazňovat potřebnost práce se vztahovým prostředím rodiny, jako primárního prostředí každého malého (přesněji neseparovaného) dítěte. Individuální psychoterapie u neseparovaných dětí tak v zásadě pouze nahrazuje vztah rodič- dítě vztahem terapeut – dítě, který je ale pro dítě nepřirozený a nakonec neefektivní (případně méně efektivní) v řešení problémů, které děti do terapie přivádí. Z tohoto důvodu v obecnosti vždy preferuji práci s rodinou u všech nezletilých klientů/klientek, v každém případě pak u dívek a chlapců pod 15 let věku.